ČTK, 16. 8. 2011: Dál není jasné, co bude stát na místě vyhořelé a památkově chráněné Petrovy boudy na hřebenech Krkonoš. Památkáři chtějí repliku původní stavby, majiteli se ale jejich představy nezamlouvají. Hodlá investovat spíše do menší horské chalupy.
Obě strany se shodly pouze na tom, že je třeba začít urychleně s odklízením spáleniště, dříve než začne zima. Je nutné vyklidit celý shořelý vnitřek budov, na místě zůstanou jen obvodové zdi. Ty posoudí statik, který rozhodne, zda je třeba původní obvodové zdi zbourat, nebo jestli základy zůstanou.
„Musí vypadat jako stará Petrova bouda. Majitel sice nemusí použít původní materiály, ale podoba musí zůstat zachována. Stojíme si za tím a skutečně budeme požadovat repliku….chceme například, aby v nové stavbě zůstala zachována původní jídelna, která byla z památkového hlediska velmi cenná. Zachován by také měl být původní půdorys a propojení dvou hlavních objektů spojovací chodbou,“ řekla Vladimíra Paterová z Národního památkového ústavu.
„Replika neznamená kopie. Nová stavba se nemusí stoprocentně podobat té původní. My naopak chceme postavit malou horskou chalupu s bistrem a s méně lůžky, než kolik měla původní stavba. Nepočítáme ani se zachováním té jídelny, to je neuživitelné,“ říká za vlastníka objektu Karel Janda, jednatel firmy Snowy Chalet.
„Je potřeba začít odklízet spáleniště“. To je jediný závěr, který vzešel z úterního setkání památkářů – představitelů Krkonošského národního parku se zástupci firmy Snowy Chalet, která vlastní vyhořelou Petrovu boudu na hřebenech Krkonoš.
Petrova bouda má i po požáru status kulturní památky, a proto památkáři mohou mluvit do způsobu její obnovy. Pokud projekt přestavby nebude odpovídat jejich představám, nemusí jej povolit.
Zdroj /klikni/: http://zpravy.ihned.cz/cesko/c1-52592750-co-dal-s-vyhorelou-petrovkou-pamatkari-chteji-repliku-chranene-stavby-majitele-ne
Komentář
Zdá se, že proslulý slogan Hašlerovy písničky „My Prahu nedáme – radši jí zbouráme …“, je nejen nadčasový, ale platí i mimo metropoli.
Památkáři raději nechají torzo Petrovy boudy po požáru neobnovené, než aby povolili investorovi na jejím místě komerčně životaschopný objekt vybudovaný v rozumné relaci „investice versus provozní zisk“.
Jako před požárem, kdy Petrovy boudy památkáři nechali spolu s investorem bez užitku devastovat ničením vandalů, povětrnostními vlivy a „zubem času“.
Památkáři vždy „zázračně ožijí z letargie“, když se vyskytne někdo ochotný do objektu jejich nemateriální a neviditelné „památkové péče“ za své investovat. Začnou stanovovat pozoruhodné nároky a podmínky, bez zřetele na investorovy pochopitelné podnikatelské zájmy a nezřídka v praxi dochází k tomu, že investora úplně odradí a objekt „památkové péče“ zůstane bez jakéhokoliv užitku dál chátrat.
Za takové „výsledky péče“, naše památkáře a s nimi spolupracující „odborníky“, ze svých daní skutečně často platíme.
Aby mi bylo správně rozuměno – patřím k obdivovatelům a ctitelům národních technických památek a samozřejmě zejména stavebních a architektonických. Můj děda z otcovy strany – propagátor lyžařství a turistiky v Čechách za Rakouska – Uherska a později za naší „První republiky“, za své financoval a sám provozoval první turistickou chatu s restaurací na Šumavě u pramenů Vltavy. Mám tedy určitý vztah k nezištnému stavebnímu podnikání „v genech“.
Přesto praktiky státní „památkové péče“, které jsem poznal při své profesní činnosti ve stavebnictví, nemohu plně respektovat, protože zpravidla představují známé „co je moc, to je příliš“. O tom je můj článek.
Stejně jako náš nejvyšší státní představitel částečně právem s oblibou kritizuje „zelené“ a některé jejich iracionální požadavky, bylo by na místě v oblasti stavebních památek, aby se nejvyšší vládní činitelé, nejlépe spolu s hlavou státu, zajímali také o častou iracionalitu požadavků našich „památkářů“ vůči soukromým stavebním investorům.
Své by o tom mohla zasvěceně říci například nezištná mecenáška a vlastenka – Čechoameričanka Meda Mládková, která musela se státními památkáři a polistopadovým státním „univerzálním uměleckým géniem“ Milanem Knížákem mimořádně obtížně vybojovávat své „právo“ obnovit a zrekonstruovat za své vlastní peníze zcela zdevastované Sovovy mlýny na pražské Kampě, které byly ve stavu doslova před statickým kolapsem.
Díky jejímu nadšení pro věc a finanční velkorysosti, se z ruiny „vyloupla“ originální výtvarná galerie v místě s neopakovatelným „géniem loci“ u břehu Vlavy na dohled Karlova mostu.
Předmětem „neřešitelného sporu“ s památkáři a zmíněným „nejpomazanějším arbitrem“ přes všechno související aspoň částečně s kulturou, byla efektní a pro přirozené vnitřní osvětlení funkční skleněná krychle, kterou si paní Meda v rámci rekonstrukce a obnovy usmyslela na střeše objektu zřídit nad rámec původního architektonického provedení.
Nad Mistrem Milanem Knížákem „naštěstí“ máme přímo u nás ještě „pomazanějšího“ spoluobčana – světoobčana, který intelektuálně a odborně ční nejen nad námi všemi v ČR, nýbrž i nad všemi v EU, jakož i nad všemi žijícími i již nežijícími v přilehlých ostatních světových kontinentech a to nejen v kultuře a architektuře, nýbrž i v klimatologii, sociologii, povolené homosexualitě /nezaměňovat s nepřípustným homosexualismem!/, finančnictví, boji proti kůrovci, muzikologii /chlapecký sborový zpěv, rock a jazz/, kinematografii, literatuře, politologii, kosmologii, teologii a všech zbylých činnostech nacházejících se ve spektru zájmů lidstva.
Je s podivem, byť s takovými velikány v čele, že přesto jsme v ekonomické výkonnosti na 37. místě ve světě a stále klesáme, zatímco za I. Republiky jsme patřili mezi předních sedm ekonomicky nejvýkonnějších států světa.
Neutěšená materiální současnost obyčejných občanů možná nějak souvisí s tím, že zatímco za „starého Masaryka“, když byl v čele státu, Hrad hlásal do podhradí nemoderní hesla „Nebát se a nekrást“, tak současný Masarykův pokračovatel hlásá hesla „originálnější“. Například “globální neoteplování“, o „správném chápání“ pojmů „deviace a deviant“, o údajné „principiální rozdílnosti“ homosexuality oproti homosexualismu a jiná podobná osobitá „moudra“?
V kontextu skutečnosti, že jsme to v našem současném moderním svobodném státě dopracovali až do situace, že nám „demokraticky“ vládne vláda, která má podporu pouhých 20% obyvatel a vládnímu kabinetu „vévodí“ premiér z vůdčí vládní strany, která nevyhrála volby a která se pod jeho vedením dle odborných průzkumů právě dopracovala k podpoře 8% obyvatel, nemluvě o skutečnosti, že našemu nejvyššímu státnímu představiteli se v civilizovaných státech světa vysmívají, je oblast problematiky památkové péče přirozeně pouze podružná a parciální.
Přesto si předloženým článkem dovoluji „zalobovat“ za poctivé stavební investory proti standardnímu vykonávání „státní památkové péče“.
Činím tak ve vlasteneckém, nezištném a nepolitickém zájmu o stav stavebních památek českého státu, protože si technického umu našich předků ve většině případů skutečně velmi vážím.