Setkávám se ve své každodenní občanské praxi s deviantem, kterého jeho negativními emocemi zmítaná mysl nutí k seberealizaci tím, že mi autoritativně zakazuje vyjadřovat se k našemu panu prezidentovi i když prý on jej „také nemá rád“.
U něj je to prý však „o něčem jiném“, protože je “chytřejší a má větší rozhled než já“, protože tak pravil o mně a o sobě nikdo jiný, než právě on sám a on, protože prý je „oproti mně chytrý“, je tedy kompetentní určovat mi podmínky, jak a co mohu vyjadřovat a co nesmím.
Ve shora uvedeném uvažování je nepřehlédnutelná logika, ovšem “logika specifického druhu“, specifická v tom, že jde o variantu logiky zjevně paranoidní.
Tentýž deviant mi také a dokonce oplzle spílal, když jsem se vůbec nevyjadřoval k panu prezidentovi, nýbrž jsem při jednom smutném výročí pouze osobně zavzpomínal, jak jsem prožil 21. srpen 1968.
Když někdo třetí vyjádří kritický názor vůči mně, byť třeba zcela mimo meritum věci, ke které se vyjadřuji, například, že jsem označil veřejnoprávní televizi „nesprávnou zkratkou ČTV“, místo „správné zkratky“, která má prý být pouze „ČT“, mne pronásledující deviant ze své obvyklé letargie ožije a se záviděníhodnou činorodostí je schopen takovou „myšlenku“ okamžitě podpořit třeba půlstránkovým veřejným hanopisem na mou adresu.
Hanopisy „můj deviant“ pilně „vyšperkovává“ oplzlostmi a nadávkami z oblasti zoologického názvosloví. Velmi se mu při sepisování „myšlenek“ o mně zamlouvá používat na mou adresu názvy zvířat, která třeba zapáchají, nebo označení některých neestetických tělesných produktů.
Případný takový „výron mysli“ pak samozřejmě vyústí ve známou fixní ideu nešťastníka o tom, že je to právě on, kdo rozhoduje, co smím a co nesmím a pochopitelně i v jakém rozsahu a jakou formou a v jaké frekvenci mohu vyjadřovat své názory.
Věřím, že nejsem sám, kdo se nevyhýbá možnostem bližšího seznamování s patologickým uvažováním některých spoluobčanů, pokud samozřejmě nejde o situace hrozící škodami na majetku, nebo zdraví, či dokonce životech.
Osobně k psychicky postiženým, avšak neškodným deviantům, zásadně shlížím s porozuměním a nebráním se seznamování s „produkty jejich mysli“. Vyrostl jsem ale v rodinném prostředí, které mne ovlivnilo tím, čemu se říká „kinderstube“.
Proto mi nevadí devianté neovládající psychické nutkání svěřovat své iracionální představy o svém významu a kompetencích, jak řídí druhé a jak je dokáží „zničit za neposlušnost“ apod., pokud ale nepřekračují hranice obecně uznávaných „dobrých mravů“. Ve styku s psychicky postiženými tedy v podstatě trvám pouze na nepoužívání oplzlostí a primitivních nadávek.
Závěrem dnešní úvahy o komunikaci s některými deviantními spoluobčany chci říci, že právě ve schopnostech agresivních psychopatů oprostit své deviantní vystupování od oplzlostí a nadávek, spatřuji ze své osobní praktické zkušenosti největší problém.
Psychickému nutkání vyjadřovat se o těch, před kterými pociťují nějaký komplex, co nejhruběji a nejoplzleji, se agresivní devianté velmi neradi vzdávají. Aspoň já osobně mám s nimi takovou zkušenost.
Závěrečná poznámka: Samozřejmě velmi uvítám kvalitní diskuzi k danému tématu. Věřím, že téma bude někoho seriozního zajímat. Těším se na zajímavé názory a slušným účastníkům za příspěvky předem děkuji!