Právě před 43 lety, v noci z 20. na 21. srpna 1968, jsem na Žižkově, v krásném velkém bytě svých rodičů, kteří byli na dovolené, se dvěma „spolubojovníky“, Standou z Olomouce a Ivanem z Mělníka, se svým starším bráchou Jiřím a písničkářskou dvojicí Mirkem a Michalem, kde prvý jmenovaný byl můj velký předvojenský kamarád, oslavoval svůj návrat z vojny. Pustili mne z povinné dvouleté základní vojenské služby až 19. 8. 1968, protože jsem nasluhoval 10 „ostrých“.
Asi čtvrt roku před jejím koncem jsem odmítl nabídku na práci v civilu s důstojnickou hodností, za dobrý plat, jejíž náplní měl být styk s cizinci a odhalování „nepřátel státu“ mezi nimi a vylepšování se ve znalosti angličtiny.
Nabídku „soudruhů v civilu“ jsem odmítl díky svému, docela moudrému otci, který mně k ní na mou žádost o radu, řekl zhruba toto „Synu jsi už dospělý a je to tvoje věc. Ale uvědom si, že nyní tajná státní policie třeba honí lidi, kteří jsou naši skuteční nepřátelé /ROZUMĚJ – právě probíhalo „Pražské jaro“ s Dubčekem a „socialismem s lidskou tváří“/, nemusí tomu ale tak být pořád. Může se stát, že „nepřáteli státu“ se stanou lidé, kteří ti mohou být sympatičtí. A uvědom si, že z těchhle institucí, do kterých tě právě lákají, se neodchází podáním pracovní výpovědi“.
Po návratu k útvaru, když jsem nabídku „kontrášů“ odmítl, mne čekal až do konce vojny zákaz vycházek, ale těch několik zbývajících měsíců, které mi zbývaly do civilu, bych byl už „přežil i pod vodou“, jak se na vojně trefně říkalo.
Do určité míry je možná trochu kuriozní, že někdejší vojenský „kolega“ ze stejného útvaru, který stejnou nabídku, dokonce již za normalizace přijal a stal se profesionálním pracovníkem StB a za Husáka vstoupil do KSČ, může dnes bez omezení a šikan publikovat i diskutovat na blogu iDNES, zatímco já byl za svou kultivovanou neadresnou odpověď na jeho osobní výpad tamtéž, z blogu vyřazen a již před tím jsem tam neměl právo diskutovat. Jsou to jistě jen „maličkosti“, ale přesto nesporně aspoň částečně vypovídají o „poměrech“ panujících v našem současném „demokratickém“ státě.
Do kontextu zmíněných „kuriozit“, či „absurdit“ /?/ spadá také to, že v blogu zde, mne někteří kolegové autoři a anonymní diskutéři, kromě jiných osobních nedůvodných urážek, opakovaně s oblibou osočují též jako údajného „udavače“ a to pouze proto, že na mne někdo někde na internetu vyštrachal a v blogu opakovaně zveřejňuje, že jsem od roku 1986 veden v „evidenci zájmových osob“ /EZO/ nechvalně proslulé StB.
Skutečností, že v EZO StB byla, kromě mne, řada charakterních spoluobčanů a dokonce právě proto, že se o ně státní policie začala zajímat kvůli tomu, že nebyli „předposraní“, jak je v našem národě velmi často obvyklé, a s uvedením skutečné identity podepsali Chartu 77, není na překážku, abychom dnes byli některými z nás označováni jako „spolupracovníci StB“ a „křiváci“. Nebudu se o tom ale podrobněji šířit, protože to k dnešnímu výročnímu dni, který chci vzpomenout, chronologicky nepatří. Vyjadřování se k Chartě 77 u mne patří až do osmdesátých let minulého století.
S dnešním výročím však nesporně souvisí to, že zcela evidentně u nás stále nejsme s komunismem, udavačstvím, vzájemnou nekorektností a nesnášenlivostí, občansky a celospolečensky zdárně vypořádáni, přesto, že naštěstí máme již déle než 20 let víc demokracie a svobody, než sliboval někdejší vysněný „socializmus s lidskou tváří“, nevybíravě potlačený cizími okupanty a domácími kolaboranty.
Naší národní tragédií je, že někteří z nás, kteří i pouhý, neškodný “socialismus s lidskou tváří“, spolu se sovětskými okupanty v řadách domácích normalizačních komunistů aktivně potlačovali, nebo takovými byli vychováni, jsou dnes na společenském „výsluní“ a demokracii, svobodě názorů a poctivému soukromému podnikání kvůli svému osobnímu prospěchu opět škodí, jako za někdejší vlády „jediné státostrany“.
Je to zřejmé v médiích, v politice, ve vládních a státních funkcích, na výkonu práva v našem státě, na našich právech a výdělcích v zaměstnáních i v poctivém podnikání a dále „všude, kam lze dohlédnout“.
Snaha získat nějaké výhody na úkor druhých, je jedna významná „skutečná tvář češství“, kterou jsem za svůj život ve své vlasti i při svém dlouhodobém pracovním působení v zahraničí, v praxi poznal. Druhou trapnou charakteristickou „tváří češství“ je, že skutečným hrdinou velké části našeho národa je právě a pouze „vychytralý posera“ – český národní idol Josef Švejk.
Proto současné výzkumy veřejného mínění vykazují, že většina našeho národa odsuzuje bratry Mašíny a někteří z nás by je dokonce za jejich ozbrojený odpor proti komunistickému režimu i dnes rádi potrestali jako kriminální živly.
Přitom normalizační „mladý nadějný komunista“, který po Listopadu kvůli setrvání na ministerském „teplém místečku“ odhodil „rudou živnostenskou knížku“ a „překabátil se“, měl letos na jaře státní pohřeb ve Svatovítské katedrále, za účasti nejvyššího představitele státu a naší „pravicové“ vlády.
Můj decentně vyjádřený nesouhlas s tímto pokřiveným pohledem současné vlády a stávajícího prezidenta na „hrdinství“, byl na blogu iDNES jedním přispěvatelem, který je ve věku mých dětí, nazván „neuvěřitelným hyenizmem zbabělce“ a „urážením zesnulého“ a vyřazen z hlavních stránek.
Bloger, který mi jmenovitě za zdvořilé vyjádření opodstatněného názoru vulgárně nadával, tam pochopitelně, oproti mně, dále bez omezení vystupuje. To uvádím pouze jako „malý příklad ze života“, jak jsme po dvaceti letech bez totality a okupantů skutečně „vypořádáni“ s ideologickým dědictvím po sovětských okupantech a našich komunistech.
Ale zpět k dnešnímu výročí. Před rozedněním, ráno 21.srpna 1968, mne ještě přiopilého probudilo zvonění bytového zvonku. Klukům jsem oznámil „To nic – asi jsme dělali moc velký bordel, ale sousedi určitě pochopí, že jsem oslavoval návrat z vojny“.
Soused ale u nás nezvonil kvůli hluku v noci, ale aby mi sdělil „Obsazují nás Rusové“. Na to jsem zablekotal něco o tom, že vím o nedávném spojeneckém vojenském cvičení, na kterém jsem se sám, ještě jako voják, setkal s „rusáky v uniformách“.
Po odchodu souseda jsem zapnul rádio VKV, které bylo součástí televizoru Rubín, který jsme měli v našem bytě jako dominantu obýváku a uslyšel jsem živé dramatické vysílání pražského rozhlasu o naší okupaci vojsky armád „spřátelených států“.
Po překvapivém zjištění, že nejde o žádné vojenské cvičení, jsem na sebe nahodil tričko a jeansy a vyrazil do centra. Na Příkopech jely kolony tanků – připadal jsem si jako občané na známé fotografii začínajícího Protektorátu dne 15. března 1939 i když byl srpen a nesněžilo, jako tehdy. V tom byl nesporný rozdíl, který jsem si oproti vzpomínce na snímek z české historie, při pohledu na tanky valící se přede mnou okolo Reprezentačního domu směrem na Můstek, uvědomoval.
Z Příkopů jsem došel na Václavák, kterým jsem pak postupoval od Můstku nahoru ke „Koni“. Byl jsem u převrácení autobusu a stavění barikády, někde u Štěpánské. Pak, již od „Koně“, pamatuji jak z dnešní Mezibranské v protisměru přijížděli v obrněných transportérech sovětští výsadkáři v červených baretech a jak ze samopalů ostřelovali naše Národní muzeum. Stopy na ozdobných pilastrech fasády jsou tam dosud.
Střelba do muzea mne vnitřně silně popudila, protože tehdy již nežijící dědeček Jan z máminy strany, bývalý vlastenecký řídící kantor, mne jako prcka do něj rád brával a vychovával k úctě, jak k budově o jejíž stavbě mi vyprávěl, tak ke sbírkám uvnitř /pro mne jako malého kluka pochopitelně s obdivem zejména k proslulé kostře velryby/, tak i k českému národu.
Od muzea jsem šel, spíš plul, smýkán davem, Vinohradskou, tehdy Stalinovou třídou. Dostal jsem se až před Československý rozhlas. Bylo tam narváno vzrušenými českými civilisty okolo, myslím dvou, uprostřed vozovky zaparkovaných ruských tanků.
Jeden mladý, bez ironie frajer, také v jeansách a triku jako já, na jeden z tanků zezadu vylezl a strčil zapálené srolované noviny do barelu s naftou, které na pancířích byly upevněny vzadu jako přídavné nádrže. Tank začal hořet. Na to z kulometu při otáčení tankové věže začala střelba dlouhými dávkami těsně nad naše hlavy.
Spolu s davem jsem se tlačil ukrýt do měšťanských secesních činžáků naproti funkcionalistické budově rozhlasu. Za dveřmi domu lidé po sobě šlapali, venku i uvnitř začínala téci krev po zásazích od fasád odražených střel a kromě střelby z kulometu a automobilové sirény, bylo slyšet křik „Ať sem proboha pustí aspoň tu sanitku!“.
Tehdy jsem si řekl, že jsem netrávil dva roky na vojně proto, aby mne po návratu do civilu druhý den v mém rodném městě zastřelil ruský okupant. Rozhodl jsem se místo u rozhlasu opustit a vydat se na Smíchov k naší staré tetě Antonii, vlastně mámině skutečné tetě a mé pratetě, která žila sama v Moulíkově ulici u Smíchovského nádraží. Měl jsem u ní po příchodu z vojny domluveno stravování v době, než se rodiče vrátí z dovolené.
Avšak přes vltavské mosty ruští výsadkáři se samopaly v pohotovostní poloze v „ponosu“, už nikoho nepouštěli. Šel jsem tedy okolo všech mostů od Národního divadla po pravém břehu, proti toku Vltavy, až k poslednímu, který na můj přechod k tetě Tonče na Smíchov zbýval – k železničnímu na Výtoni.
Tam už jsem do dalšího výsadkáře v uniformě se samopalem na prsou, naštvaně strčil a řekl „Jsem tady doma a potřebuju přejít na druhou stranu“.
Ivan jen mlčky zmáčkl spoušť a před mým nosem vystřelil ostrými nemířenou dávku do vzduchu. Protože jsem ten samý výsadkářský samopal ochraňoval jako svou osobní zbraň předchozí dva roky, znal jsem dobře jeho parametry a věděl, co dokáže. Prostřelit kmen vzrostlého stromu ještě ve vzdálenosti jednoho kilometru od místa střelby.
Dávku vypálenou do vzduchu před svým obličejem jsem tedy pochopil jako opravdu působivý nesouhlasný argument s mým přáním přejít na druhý břeh Vltavy. Otočil jsem se a vydal pokořený, naštvaný, bezmocný a hladový, vojáky obsazenou Prahou se zavřenými obchody a nejezdící veřejnou dopravou, zpět na Žižkov.
Cestou jsem se potkal s kamarádkou vpředu zmíněného, z rozhlasu a Semaforu již známého písničkáře Mirka, se kterou jsem si z vojny občas dopisoval. Měla foťák a zvěčňovala na výzvy rozhlasu okupanty, aby pak fotky s výpovědní hodnotou posílala jako pohlednice za hranice obsazené ČSSR.
To mne oslovilo, jako v dané situaci skutečně „užitečné a chytré“. Vydal jsem se proto spolu s ní, místo cesty do bytu rodičů za jídlem /kde, kromě trvanlivých potravin, jako těstovin, krup apod., stejně žádné nebylo, jak jsem měl zjistit spolu s ní později/, abych jí při focení asistoval.
Došli jsme s Evou na Staroměstské náměstí, kde okolo sochy Mistra Jana byla rozmístěna minometná jednotka, také Rusáků.
Eva fotila a já lezl do vojenských náklaďáků a jejich řidičům vysvětloval, že u nás žádná kontrarevoluce není, že tady jsou zbytečně a ať v pohodě odtáhnou.
Někteří vojáčci mi odpovídali, že co říkám není pravda, že jsme prý otevřeli hranice na Západ a že v Praze jsou ozbrojení Američané. Pravdou je, že vojáci v amerických uniformách s tanky s bílými hvězdami byli skutečně krátce před srpnem v Davli u Prahy, kde se natáčel v americké produkci válečný film „Most u Remagenu“. O tom ale „sovětští osvoboditelé“, se kterými jsem na „Staromáku“ mluvil, určitě nic neslyšeli.
Nakonec mou „vlasteneckou přesvědčovací misi“ rázně ukončil ruský lampasák. S řevem mne od svých šoférů s pistolí v ruce vykázal. Bylo mi jasné, že mé přesvědčování bylo úplně k ničemu a že mí vrstevníci v ruských vojenských uniformách, kteří se mnou hovořili, mají „průser“, který jim vzhledem k praktikám uplatňovaným v armádě SSSR, určitě není co závidět.
Dokráčel jsem z okraje náměstí od Týnského chrámu zpátky k Evě k Husovu pomníku. Nacházela se s připraveným foťákem v hloučku Čechoslováků diskutujících s osamoceným ruským vojákem, kterého obklopili a který oproti jeho „spolubojovníkům“ působil kultivovaně evropsky a mimořádně inteligentním dojmem.
Inteligentně vyhlížející ruský voják, se samopalem připraveném v obvyklém ponosu k okamžitému použití, nám vysvětloval „Da, ja vas panimáju. Éto vazmožno byť ošibka nášho pravitělstva, no ja tolko saldat, mně nado molčat a slušať“. /Vážení rusofilové, nechť mou žalostnou interpretaci ruštiny laskavě prominou/.
Na to, my Čechoslováci, od půlnoci toho dne právě okupovaní, jsme mu odpovídali „To nám je jasné, že musíš poslouchat velitele, když jsi na vojně, ale aspoň nestřílej do našich lidí, když k tomu dostaneš rozkaz“.
Na to „inteligentně vypadající“ ruský voják odpověděl zcela vážně „Éto něvazmožno, mně nádo vsegdá strjelat očeň charašo, potomu čto ja …“ – a rozhrnul plášť, aby se pochlubil ozdobou své hrudi, kde na jeho vojenské blůze se skvěl odznak „Vzorný střelec“. Dnes již nedokážu nápis v azbuce na zmíněném odznaku ani přibližně interpretovat v jeho mateřštině /znalci ruštiny, prosím, opět přijměte „my sorry“/.
Vzal jsem Evu kolem ramen a řekl „Vidíš, nemá vůbec cenu se s nima bavit. I nejinteligentnější z nich jsou úplní idioti. Pojďme pryč.“
Protože již bylo vyhlášeno první stanné právo, které jsem ve svém životě zažil a stále pochopitelně nic nejezdilo a Eva bydlela v Nuslích, šli jsme na Žižkov „k našim“, kteří ovšem byli právě na dovolené.
Zde jsme slídili ve spíži a pak vařili čaj. K jídlu jsme našli rýži a nějaká těstovinová kolínka – ani chleba v bytě u našich nebyl. Po „lukulské večeři“, na Evinu výzvu, abych jí nenechával v matčině pokoji samotnou, jsme pak spolu strávili noc mazlením na matčině lůžku.
K našim něžnostem nám zvukovou i optickou kulisu dodávaly kulometné dávky se světelnými střelami, prolétávající mezi Vítkovem a Riegrovými sady.
Po společně strávené noci z 21. na 22. srpen 1968, jsem se s Evou ještě sešel druhý, možná třetí den /už si přesně nepamatuji/, na telefonicky domluveném rande na Střeleckém ostrově. Vysvětlili jsme si tam, že spolu chodit nezačneme.
Tím své vzpomínání na dnešní výročí končím. Pokračovat mohu třeba někdy příště a již o něčem jiném – pokud ovšem, mne odsud z blogu nevyřadí. Někteří kolegové zde o to redakci naléhavě „demokraticky“ žádají.
Milí spoluobčané, se srdcem a charakterem na pravém místě, přeji Vám dnes, 21. srpna 2011, hezkou neděli!